Staré fotografie
aneb část komentáře k filmu "Cesta ke kořenům"
Jen pouhá setina vteřiny,
pár vhodně sestavených sklíček,
záblesk na bromid stříbrný
předtím prý vylétal ptáček.
Troufale falešná pravda okamžiku.
Ten chlapeček už zemřel jako kmet.
A v tomhle sňatku nehledejte poetiku
Čas velikou lásku rychle smet.
Tu si slavnostně řekli "Ano",
zde na kožíšku pásli koníčky,
tady zas brnkaly děti na piano
celá rodina kolem babičky.
Vidět lze vlasy, oči, úsměv,
možná též siluetu postavy
a k tomu ten dobový oděv,
dnes jako zdroj zábavy.
Někdejší příbuzní, přátelé,
nebo jen náhodní známí.
Památky poněkud omšelé.
Dávno už nejsou tu s námi.
Tohle byla otcova matka,
ještě jako holka maličká.
A tady naše vnučka sladká.
No není to celá babička?
Mé nejdražší v upomínku,
spolužačce na památku,
vnoučatům pro vzpomínku…
Hodiny sunoucí se pozpátku.
Rozletěly se po světě.
Kartičky někdejších novot.
Skončily v ozdobné kazetě,
nebo jen v krabici od bot.
Marně tu nějaké hledat kořeny
Marně k tvářím přiřazovat jména
Doroty, Marie, Františky, Anny
Natož pak vědět, čí že to byla žena.
Z té krabice nevede ke předkům cesta.
Je plná chaotických figur bez jasné linky.
Něco vypovídá sotva tak jedna ze sta.
Nevedou k ničemu všechny ty snímky.