Byl to důvod k zamyšlení. Proč má vlastně člověk takové zvíře rád? Nenašel jsem nic, čím by si to zasloužilo. Očůrával všechno svislé. Takový jalovec třeba jeho zalévání přežil, ovšem broskev či svída nikoli a traviny už vůbec nedokázaly spotřebovat ten příděl živin a zbarvily se dožluta. Velkou potřebu vykonával zásadně v těsné blízkosti domu. Klidně běhal celý den po lukách za zahradou, ale trus si přinesl dolů. Někdy musel hodně rychle pádit po stráni dolů, aby to stihl. A na dolní zahradě ty hnědé válečky rozděloval podle nějakého, jen jemu známého klíče, aby byly pokud možno všude. Potřebu vykonával třikrát denně, nikdy na jednu hromádku. Vždycky vypustil první váleček, pak popošel, udělal druhý, pak třetí, čtvrtý, takže je rozprostřel minimálně na metru čtverečním. Ty poslední už byly tak malé, že propadávaly mezi zuby malých hrabiček, jimiž jsem to nadělení sbíral a to už mne bral čert. Zvlášť když jsem svou práci dokončil a on z posledních sil vytlačil aspoň kousílínek, aby všichni věděli, kdo je tady doma. A do toho jsem pak najel sekačkou. Preferoval především ta místa, kde jsme sedávali k odpočinku. Zejména pokud byl mladší, neodpustil si provázet všechny kolemjdoucí štěkotem a skákáním na plot. Vytvořil zde blátivou cestičku v jinak udržovaném trávníku. Plaňky plotu do poloviny zmazané od bláta s hlubokými rýhami od jeho drápů držely dobře vodu a pomalu hnily. Zčásti je podél plotu i záhon s květinami a přiváděl mne do zoufalství, když se hnal, štěkajíc, i tudy. Zejména na jaře, kdy zde byly jen vyrážející tulipány, narcisy, krokusy a jiní poslové jara. Po jeho prolétnutí už poupata ležela na zemi. „Ty blbče“, nadal jsem mu, „ty se jednou proběhneš a já musím čekat další rok“. Ale on měl radost, jak si pěkně štěknul a jak byl udýchaný po dobře vykonaném kousku, malinko pootevřel tlamu a zcela jednoznačně se smál. Ale schlípnul uši, hnědé korálky očí uvedl do zkroušeného výrazu, zatáhl ocas a někam se odplížil. Ale jen do okamžiku, kdy další obyvatel obce měl zrovna cestu kolem. Buď po čuchu, nebo po sluchu, co já vím, poznal každého dávno předtím, než došel k hranici našeho pozemku. Vyrazil ze svého pelechu a řítil se k plotu. Za jeho mohutnými předními tlapami odlétávaly drny jak na koňských dostizích. Jenže vzápětí musel brzdit, aby do plotu nenarazil, což řešil tak, že tlapy vysunul vpřed, celý se zapřel a drásal do trávníku brzdné stopy. Někdy se v něm probudily staré pudy a předstíral, že zahrabává své výměšky. Samozřejmě nejméně metr až dva od míst, kde je vypustil a drny opět létaly. Prostě pro trávník pohroma. Protože byl inteligentní, zahrabával své potravinové přebytky do záhonů, neboť byly kypré a hrabání tudíž méně namáhavé. Někdy se k těmto zásobám i vracel. Tu už díru ovšem nezahrnul. A kořeny růží, takto obnažené, úpěly pod náporem slunce a mnohé záhy zakončily svůj růst. Jednou s jakýmsi „kumpánem“ zakousli sousedce kohouta. A náš pes si ho přinesl a zahrabal do záhonu s jarními cibulovinami tak dokonale, že nebyl vidět. A kohout není zas tak nepatrné zvířátko. Jen zapomněl poklidit nějaký ten brk a tak mne dovedl až k té spižírně. Lov mne přišel na dvě stovky. Nedostal-li v půl čtvrté odpoledne svou plnou misku, hlasitě se domáhal svých práv. Skákal na dveře, tedy spíš na kliku, aby si otevřel. Nátěr dveří podle toho brzy vypadal. Měl rád kosti, ale zásadně je roznesl po okolí a tam je vleže ohlodával. A zde je také zanechal, když už ho bolely žvýkací svaly, takže často náš dvůr vypadalo jako sídliště lovců mamutů.V noci zas nekonečně dlouho odpovídal nějakému kamarádovi vzdálenému přes půl vsi. Po napomenutí chvíli přestal, ovšem záhy už zas živě komunikoval. Vytrvale též hlásil různá zvířata pohybující se v širokém okolí a rušil spánek hlavně můj, ale jistě i dalších obyvatel. Bez dovolení chodil na hřbitov, přičemž psi tam nesmí ani s doprovodem, natož sami. Na rozdíl od svého předchůdce tam odtud aspoň nenosil svíčky. Když jednou za rok musel do města na očkování, přiváděl nás k zoufalství svým pátráním po všech těch paších, přičemž se málem oběsil na vodítku a kolemjdoucí nás jistě považovali za zloděje psů. Při každé příležitosti si o parádní oděvy naše, ale i návštěv, otíral svoje zablácené tlapy. Návštěvy měl rád, zvlášť v létě, neboť sezení bylo venku, ale z domu se nosilo pohoštění. Nu a občas někdo zapomněl zabouchnout dveře a už tu byla možnost prosmýknout se dovnitř. Pak už stačilo vyskočit na židli, pohodlně se opřít o hranu stolu a sbaštit všechno co zde bylo přichystáno. Buchty, sušenky a jiné lidské dobroty. Následně se tiše vytratit. Konečně i když byl přichycen, co se mu stalo? Nic. Vždyť je to přece chyba lidí, že nechali otevřeno. To zvíře neví, že sežrat páníčkovi sušenky připravené na noc se nesluší. Jako štěně ohryzal nohy u pracně restaurovaného stolu. No je to přece mládě. S něčím si musí hrát a brousit zoubky. A jak by mu mohl uniknout baloňák vlající na prádelní šňůře. Tak krásný předmět na cvičení ve skoku. Bohužel ty trhance od jeho zubů už vyspravit nešly. A což teprve lov včel. Rychle scvaknout zuby, zatřepat hlavou a zase pustit. Spíš je uslinil, než ukousal, ale vždy je zmohl a spapal. Asi jsou sladké. Rozběhl se i za vosou, ale jakmile rozeznal hmyzí druh, nechal jí letět. Když jsem těžce pracoval na zahradě, tiše zmizel, někde se pohodlně uvelebil a odpočíval, ale neomylně přiběhl, když jsem měl přestávku. Pošťuchoval, často mne z vratké pozice na bobku povalil na zem. Že když nemákám, mohl bych ním trochu laškovat. Opravdu si nevzpomínám, čím by mne kdy potěšil. Tak ať mi někdo vysvětlí, proč má mít člověk takového tvora rád. A když ho definitivně opustí, tak proč mu ještě nezadržitelně vytrysknou slzy, místo aby se radoval, že už bude konečně pokoj od všech těch zlomyslností. A navíc mu to zvíře ve své poslední chvíli připomene, jak tenoučká je hranice mezi bytím a ničím. Jak kratičkou chvíli může trvat krok od „jsem“ do „byl jsem“. A jeho páníček u toho musí stát a dívat se.