Jak si ochočit hudební nástroj
Je to otázka, či oznámení? Příruček, které by daly podrobnou odpověď na výše uvedenou otázku, by se jistě našla spousta. Při hledání návodů lze zjistit, že je nejspíš píší i lidé, kteří zahrají nejvýš na hřeben potažený toaletním papírem. Lze ale najít i velmi fundované odpovědi, ale zde má zájemce problém vůbec textu porozumět, neb se čtivo hemží výrazy, jež pro nezasvěceného znějí velmi cizokrajně. Však také ponejvíc pocházejí z latiny. Nebo snad z italštiny? Konečně ty jazyky jsou blízké. Nezasvěceným je ovšem skoro každý, neboť jinak by nehledal odpověď, protože by ji dávno znal.
Prvním otazníkem je – na co hrát? Kdo by neměl předem vybraný nějaký tradiční nástroj jako například kytaru, housle, či klavír, může si najít systematiku hudebních nástrojů a chvíli bude konsternován, neboť …
podle evropské systematizace hudebních nástrojů jsou členěny do pěti skupin podle principu vytváření zvuku:
Samozvučné – idiofony
Blanozvučné –membranofony
Strunné – chordofony
Dechové – aerofony
Elektrické – elektrofony
Nejsou už ta pojmenování skupin krásným vodítkem při pouti za tím nejvhodnějším nástrojem? Co si vybrat nějaký chordofon, nebo aerofon? Či idiofon, tam už chybí jen jediné písmenko a….
Jenže tak snadný výběr to není. Třeba ty chordofony. Laik si myslí, že jde o nějakou tu kytaru či housle, jenže hned tu máme členění podrobnější.
Strunné nástroje se člení na:
Smyčcové (housle, viola, violoncello, kontrabas)
Kolové (niněra)
Drnkací s hmatníkem (loutna, kytara, citera, mandolína, balalajka, banjo
Drnkací bez hmatníku (harfa)
Klávesové (klavír, cembalo)
Úderné (cimbál)
Nakonec ta všeobecně známá a dříve uvedená klasika se vejde do jedné skupiny, jakkoli klavír a housle moc podobně nevypadají.
Ovšem co Čech to muzikant. To ovšem platilo v době, kdy „českou muzikou“ rozuměla se především hudba lidová.
Je tedy třeba podívat se i na ty aerofony. A ejhle zase překvapení.
Dechové nástroje se člení do skupin podle toho, zda zvuk vzniká:
Nárazem výdechu na hranu otvoru (flétna, pikola)
Rozechvěním plátku nebo jednoduchého jazýčku (klarinet, saxofon)
Rozechvěním plátku či dvojitého jazýčku (hoboj, anglický roh, fagot)
Rozechvěním vzduchu přímo rty, na něž se nasazuje nátrubek (lesní roh, trubka, pozoun, tuba, eufonium)
Nástroje vícehlasé bez klaviatury (foukací harmonika, Panova flétna)
Vícehlasé s klaviaturou a měchem (varhany, harmonium, akordeon)
Tedy zase pěkné společenství „velmi“ podobných nástrojů jako jsou pikola a varhany.
A dost už. Tudy cesta nevede. Chce-li se kdokoli naučit hrát na hudební nástroj, patrně má důvod. A nechce-li se hrou živit, nýbrž jen uspokojit nějaký svůj sen, výběr se zúží. Už sama skutečnost, že dotyčný nemá za cíl dosáhnout jistého stupně virtuozity, nýbrž jen solidního vyluzování tónů pro potěchu vlastní či omezeného publika (čímž není myšlena omezenost intelektuální) velí sáhnout po něčem jednoduchém. Jak prosté. Tedy jen do okamžiku, než se uchazeč o učení začne vyhlédnutým nástrojem zabývat.
Není lehkých nástrojů. Dokonce ani ty ze skupiny idiofonů, kam patří zvony, gong, xylofon, vibrafon, marimba, triangl, kastaněty. Na některé si jen tak pro radost moc zahrát nelze, a pokud jsou k melodii uzpůsobeny, zas se na ně hraje obtížně.
Takový klavír má všechny tóny poskládané vedle sebe v dlouhé řadě, a pokud nespadl stěhovákům o jedno patro níž, jsou i hotově použitelné. Je to práce vsedě. Klepnu prstem a ozve se tón. Pakliže jsem si vybral správnou klávesu, je správný i tón. Jenže pak se podívám na skutečnou klavírní hru a vidím, že ten pán, či paní moc pohodlně nesedí, že hraje oběma rukama, a každou z nich něco jiného, ba dokonce i prsty je nutno ovládat naprosto individuálně a k tomu ještě nohama šlapat na pedály. Pohled na klavírní part vyvede z omylu každého adepta snadné klavírní hry. To housle takový respekt nebudí. Jen čtyři struny, ke hře stačí čtyři prsty levé ruky a trochu hýbat tím klacíkem s napnutým provázkem také nevypadá děsivě. Jenže už první pokus zní, jako když se otvírají těžké dveře od kostela či hradu. Pokud je už někdo schopný housle naladit, má k dispozici čtyři tóny, což rozhodně není moc a to ani na některé moderní skladby. Nejenže je problém aspoň ty čtyři tóny rozeznít, ale pak je třeba kladením prstíků na to černé prkénko vytvářet další a ty prsty je třeba položit na jedno konkrétní místo s přesností na milimetry, neboť jinak se záměr a výsledný zvuk zcela minou. Přitom těch možností je, v závislosti na předepsané tónině, mnoho. A k tomu ještě správně táhnout tím klacíkem. Ovčáky čtveráky lze možná zvládnout brzy, ale pak se dojde k nějakým dvojhmatům, hře v různých polohách, čímž je myšleno postavení levé ruky na hmatníku, nikoli polohy jiného významu, a je opět zle. Nikoli. Housle nejsou jednoduchý nástroj. Pubescent obvykle sáhne po kytaře. Odpadá houslový problém kam s těmi prsty. Kytara má pražce. Jenže už má zas šest strun, ba i víc. A relativně snazší je hraní akordů jako doprovod ke zpěvu. Pokud by mělo jít o klasickou hru, pak se nároky zvyšují geometrickou řadou.
A tak lze postupovat dál a dál aby instrumentální začátečník opět nevěděl kudy kam.
V mém případě bylo rozhodování snazší. Na housle jsem v mládí pár tónů vyloudil, ale vzhledem k okolnosti, že v té době byly mezi námi hochy housle shledány nástrojem málo honosným, brzy jsem hraní nechal. Jak rád jsem ve vyšším věku slyšel, že i velcí muzikanti se za housle styděli. A jak nerad jsem byl nucen připustit, že je to jeden z nejkrásnějších nástrojů ať již z hlediska konstrukčního, tak hudebního. A jak jsem si nadával, že jsem se toho nenaučil mnohem a mnohem víc. Čas ovšem vrátit nelze a názory starce se liší od názorů mladíka.
Jak většinu mladistvých hochů láká kytara, kterou lze na nejnižší umělecké úrovni relativně brzy zkrotit a lákat na ni dívky jako světlo láká noční motýly, mě vždy lákal saxofon, anebo trubka. Saxofon, nejlépe alt, případně tenor má tak sladký hlas, že snad nemůže být větší lákadlo pro romantické děvy. A trubka, to je zas něco triumfálního, vítězného, mužného, královského. Však jsem si to jako Pionýr osobně vyzkoušel. Byl jsem totiž pionýrský trubač. Ten název trochu připomíná trubce, ale patrně jde o rozlišení hráče, neboli „trumpeťáka“, od laika, který je schopen vyloudit pár tónů sestavených do rytmického celku. Ta „trubačova“ trumpeta neměla žádné ovládací prvky. Jen alikvótní tóny, jak jsem zjistil o mnoho desítek let později. Ty jsou vyluzovány odpovídajícím sešpulením rtů a nátiskem, neboli silou, jakou jsou rty tištěny k nátrubku. Ale děvčata na pionýrském táboře se mohla strhnout, jak se mnou chtěla „kamarádit“. Tak moc, až tlupa hochu, silně žárlící na moje úspěchy, se mnou o trubku svedla boj, aniž by samozřejmě uměli vydat jediný tón a při tom boji se trumpeta ohnula těsně za nátrubkem. Hoši zmizeli, jenže za trubku jsem nesl odpovědnost já a přepadl mne strach, jaký následek bude mít znehodnocený majetek PO. Pokus o narovnání vedl pouze k tomu, že se tenká trubice zlomila. Zlom jsem vyztužil hřebíkem a omotal leukoplastí. Pár dní jsem takto vytruboval pionýrskou jitřenku i večerku, jakož i nástupy a jiné signály, až si mého křečovitého držení všiml hlavní vedoucí a kupodivu jsem nebyl vypovězen na Sibiř, nýbrž dostal bez problémů trubku novou. Ani jsem nemusel prozradit násilníky, kteří se o tu tragédii přičinili. A nová trubka byla ještě zlatější a ještě víc se leskla v ranním slunci a moje Jitřenky se nesly radostně daleko do kraje, stejně tak jako večerky ukolébávaly k sladkým představám a snění.
Nebyla to samozřejmě jen tato příhoda. Trumpeta mne prostě přitahovala, ale marně. Peníze byly u nás doma třeba na jiné věci a doma ležely dvoje housle, takže byl výběr jasný.
Na saxofon jsem si zahrál na vojenské základní službě. Vojín Klimša mi ho půjčil a naučil mne hrát „Jetelíček u vody“. Krásný podmanivý hlas má ten saxofon. Miloval jsem jej skoro jako trumpetu. Jenže čas tekl a bylo třeba věnovat se jiným činnostem, než nějakému hraní. Život není na hraní.
A najednou mi bylo šedesát. Důchod za dveřmi, tedy konečně možnost k tomu hraní a v prodejně „jetých“ hudebních nástrojů za výlohou trumpeta. I saxofony. Krásný zlatý soprán a velmi pochybný tenor. Ten pěkný saxofon za desítku, čili deset tisíc, trochu zašlá trubka za dva a půl. Trochu mne u toho saxofonu děsil i počet klapek. Mám toliko deset prstů a těch ovládacích prvků tam bylo příliš. Navíc někdy klapka, jindy díra. Nakonec rozhodla cena, neboť nebylo zdaleka jisté, jak se můj důchodový experiment podaří a nebylo by tedy vhodné vydávat se z peněz příliš. Ale přiznávám, že i počet ovládacích elementů saxofonu a majestátnost trumpety měly svou váhu. Zde jsem měl problém opačný. Marně jsem přemýšlel, jak lze kombinací tří klapek zahrát plnou stupnici, ba co dím, několik škál nad sebou. Nuž rozhodl jsem se, vkročil do obchodu a zakoupil omšelou trumpetu v polorozpadlém pouzdře. Dokonce jsem si troufl v obchodě vydat aspoň jeden tón a vymluvil se, že nástroj kupuji pro vnuka. Uvnitř byl jakýsi salát, který byl kdysi „Školou hry“, ale právě úvodní listy chyběly. Později jsem zjistil, že byly jen zpřeházené.
A začal se učit hrát na trumpetu
Ještě týž den jsem vyloudil dva tóny, které by se daly skoro použít při požárním poplachu. Ale ideálně to neznělo. Později jsem zjistil, že to byly tóny C1 a G1. A tak se „Hóóřííí“ nehraje. Tam musí být čistá kvarta a tohle byla kvinta. Následovalo hledání na internetu. Dověděl jsem se cosi o alikvótních tónech, kterými jsou na b trubce C1,G1,C2, E2,G2, His2 a C3. Zbytek tónů se tvoří z příslušných alikvotních tónů pomocí pístů. Zaradoval jsem se. Naučím se upocených sedm tónů a zbytek zmáknu třemi prsty, zatímco na saxofonu bych nevěděl kam dřív těch deset prstů poskládat. Tak dobře jsem si zase pár lekcí vojína Klimšy nepamatoval. Nakonec jsem zakoupil i školu hry na trubku a začal koncertovat. Brzy se mi podařilo vyloudit tři různé tóny. Od nejnižšího po aktuálně nejvyšší. Jenže které alikvótní tóny to jsou, jsem netušil. Hudební sluch vlastním, ovšem nikoli absolutní sluch, abych u jakéhokoli tónu přesně určil jeho postavení v notové osnově. Vytáhl jsem tedy keyboard, foukl do trumpety a podle sluchu se snažil zjistit, jaký tón se z trubky ozval. Po dlouhém snažení jsem došel k závěru, že jde pravděpodobně o tóny C1,G1 a C2. Ačkoli nemám absolutní sluch, s jistotou jsem poznal, že s keyboardem zcela neladí. Tedy dost neladí, ale z hlediska té posloupnosti tu jakási podoba byla. Kdepak bych tehdy věděl, že keyboard má samozřejmě ladění C, zatímco mnou vlastněná trumpeta ladění B, že jsem tedy o sekundu níž, než tón na keyboardu. Přitom sekunda v hudbě není časový interval, nýbrž, laicky řečeno, dva půltóny. Usoudil jsem tedy, že ty tři tóny jsou správné a mohu začít s výukou podle „školy“. Dlužno podotknout, že i na housle jsem se primárně učil podle not, ale pak jsem začal šumařit, tedy hrát podle sluchu. Tedy hrát pouze muziku, kterou znám. Obvykle si člověk pamatuje skladbu nejen melodicky, ale i rytmicky, případně dynamicky. Že noty, jako hudební značky označující výšku tónu jsem věděl a respektoval, ovšem druhou funkci a to rytmickou jsem absolutně ignoroval. Natož pak nějakou dynamiku. Hlavním úkolem bylo zahrát tón. V jaké délce a s jakou intenzitou -nezajímá. S touto taktikou jsem dosáhl vyluzování jistých zvuků, které měly brzy podobu velmi připomínající stupnici C Dur. Což byl důvod, abych si začal hrát nejen krátké skladbičky uprostřed cvičení ve školním sešitě, ale i těžší písničky z různých not, které jsem získával na internetu a v nejhorším případě i koupí v obchodě. Jak už to bývá, skladby jsou napsány v různých tóninách, takže s rozsahem jedné oktávy jsem zdaleka nevystačil a pilně jsem se snažil vyluzovat stále vyšší tóny, až jsem se propracoval k C3, což je považováno za velmi solidní výkon. Školní sešit totiž ustrnul na E2. Patrně je léty ověřeno, že začátečníkovi tento rozsah stačí a vyšší tóny zahraje později. Já ovšem při svém tempu jsem chtěl dosáhnout těchto výšin dříve než za dva roky a skutečně bylo cíle dosaženo dřív než po roce. Nadýmala se mi hruď na C3, byť ne vždy se podařilo na první pokus. Ne vždy bylo čisté, což se dá říct i o dalších tónech směrem k E2. Autoři školy patrně věděli, proč začátečníky neženou do vysokých poloh a raděj se věnují nejen prstokladu, ale i dalším elementům, které dělají hudbu hudbou a nikoli jen několika po sobě následujícími zvuky o různém kmitočtu. Ale já se radoval, že jsem schopný zahrát vše, co mi noty přinesou pod nos. Ovšem za předpokladu, že danou skladbu znám a noty mi slouží jen jako pomůcka pro onen správný postup při stiskávání tří pístů. Chybičky se loudily do mých interpretací. Je totiž něco jiného s rozmyslem mačkat příslušné klapky a stíhat totéž ve skladbě rychlejší než moderato. Zvlášť když autor sice na začátku označí tóninu příslušným počtem křížků, případně béček, ale pak mu skladba zřejmě přišla fádní, tak místy nějaký snížený či zvýšený tón přidal, aby jej zase v dalším taktu vzal zpět. Jen aby se interpret nenudil. Najdou se i tací autoři, kteří snad v jednom taktu mají víc předznamenání než not. Ne že by nešlo skladbu nacvičit, jenže mne nebavilo hrát něco desetkrát dokola, když na následující straně zpěvníku byl další hit. Fakt se stalo, byť zcela výjimečně, že po stránce prstokladu jsem zahrál písničku bez chyby. Jenže jsem začínal mít pocit, že jednotlivé tóny nemají stejnou barvu, že jsou špatně nasazené, že je tak říkajíc „najíždím“ z tónu ležícího v jejich blízkosti, jak s oblibou teď provozuje řada zpěváků. Že se mění intenzita i tam, kde by se tak díti nemělo. A vůbec největší kabaret nastal, pokoušel-li jsem se zahrát podle not skladbu, o níž jsem neměl tušení, jak má znít. Prostě skladbu neznámou. Většinou výsledkem nebyla nejen písnička, ale nic, co by se dalo nazvat aspoň harmonickým celkem. Prostě změť zvuků, přičemž nebylo ani jisté, jsou-li to ty správné, neboť ve známé skladbě jsem tušil, jaké bude melodické pokračování, v opačném případě nikoli a že bych s jistotou poznal, jestli jsem zahrál E1, či A1, což jsou pochopitelně dost vzdálené tóny, ale hrají se na trumpetě se stejným prstokladem. Jen ten alikvótní tón je jiný. V prvním případě G1, v druhém C2. A jaká byla moje radost, když jsem po několika pokusech zjistil, že ta skladba s anglickým názvem je vlastně moje stará známá s českým textem a rázem se interpretace posunula o třídu výš a už i laik by poznal, co vlastně hraju.
Časem se i kvalita zvuků posunula kousek dál, že jsem cítil hlas trubky a ne nějaké kňučení, i rychlejší skladby jsem už zvládal, jen nesměly být vyspraveny nějakou změnou základní tóniny. Ovšem hranicí byly šestnáctinové noty v pomalejším tempu. Začal jsem cítit svou genialitu a objednal si noty a CD s trumpetovými sóly, přičemž jednou je skladba nahraná včetně trubky, podruhé bez ní. Zde nastupuje místo pro domácího sólistu. Ukázky na internetu vypadaly naprosto snadně. Jauvejs to byla rána do vazu. Už jen pohled do not byl děsivý. Legáto přes celý řádek, někdy i s pokračováním v řádku následujícím. V ukázce prodejce schválně volil tu nejsnazší pasáž, aby kupce navnadil. C3 bylo standardní výbavou každé skladby. Obvykle jako poslední tón. Taková třešnička na dortu. Ovšem notový part vybízel i k zahrání zvuků na několika pomocných linkách nad notovou osnovou, které jsem neuměl ani pojmenovat, ledaže bych postupoval po jednotlivých stupních, až bych se k názvu noty posléze dopracoval. No, a když jsem si pustil kompletní skladbu a poslouchal ten krásný zvuk, zas jsem CD uložil do obálky a včetně notového sešitu uložil do knihovny. Schlípl jsem uši a vzpomněl si na slova učitele v autoškole: „Až si budete myslet, že to umíte, tak začněte hezky znova od začátku“. On mluvil o řízení auta, ale tahle věta platí vlastně pro každou lidskou činnost.
Naháněl jsem několik bývalých i současných trumpeťáků za účelem konzultací, neboť jsem byl sám sobě interpretem, posluchačem i kritikem. Vnímal jsem, že moje hraní má střídavou úroveň, a ve srovnání s profesionální hrou je moje umění někdy hodně mimo, ale současně jsem si namlouval, že je to možná záležitost nástroje, akustiky malého pokoje a kdoví čeho ještě. Jenže ten kritický pohled vítězil a já jsem pochopil, že jako samouk jsem asi dosáhl maxima možného, ale dál už potřebuji pomoc. Trumpeťáci buď slibovali, ale stejně rychle zapomínali, nebo se omezili na všeobecné řeči o nátisku, troubení dlouhých tónů do zdi a nutnosti pravidelného cvičení. Až jsem dostal kontakt na učitele ZUŠ (základní umělecká škola). Ujal se mne. Přijímací zkoušky jsem dělat nemusel. Stal jsem se nejstarším žákem. Možná jsem v této záležitost získal i světový primát. Kdo v pětašedesáti začne chodit do někdejší „lidušky“, jak se přezdívalo předchůdkyni dnešní ZUŠ, tedy Lidové škole umění. Ostatně změnil se jen název. Obsah zůstal stejný. Žákem jsem byl neoficiálním. Panu učiteli jsem platil každou hodinu zvlášť. Jemu, ne škole. Ale vždycky mne ujišťoval, že by to dělal i bez placení. Můj pedagog byl absolvent vojenské konzervatoře v Roudnici nad Labem. Velmi známá škola. Založená už v roce 1923. Přežila všechny těžké doby tohoto státu. Nepřežila ministryni obrany, alias americkou pěnici Parkanovou a v roce 2008 zanikla. Její předchůdci se postarali, aby můj učitel, příslušník vojenské hudby v Karlových Varech přišel i o práci, neboť i vojenské hudby bylo třeba zrušit. Potřebujeme pouze intervenční jednotky pro zahraniční mise. Údaj o vzdělání a praxi mého učitele jsem uvedl nikoli z důvodu, abych si postěžoval na poměry v armádě, nýbrž proto, abych zdůraznil jeho pedagogický přístup. Netřeba popisovat, jaké principy výcviku fungují v armádě, bez ohledu na to, zda se jedná o tankisty, či hudebníky. A můj pan učitel s jinými principy nepřišel do styku. Má je tedy, jak se říká pod kůží už napořád. Na první informativní schůzce jsem mu tedy přednesl stupnici C Dur od C1, neboli velkého C po C3, neboli tříčárkovaného C. Zvlášť pyšný jsem byl na to C3, protože se mi povedlo. Pan učitel ovšem nadšením nehýkal. Pokýval hlavou, pak ode mne převzal můj nástroj s dotazem, zda to může zkusit. Nasadil svůj nátrubek a zahrál krom malé stupnice i nějaké akordy. Nástroj uznal jako způsobilý k výcviku. Pak už dál nebylo nic. Domluvili jsme si první vyučovací hodinu. Na tu jsem si přinesl „Školu hry na trubku“ a začali jsme opět od první lekce. Napřed ovšem bylo základní poučení o práci rtů, nátisku a držení nástroje. A už zde došlo ke korekcím mého dosavadního postupu. Pak už jsem podle sešitu vyluzoval tóny zapsané v notové osnově. Asi tak dva, či tři a byl jsem přerušen. „Ne „D“, ale „T“. Kupodivu jsem pochopil, o čem mluví. Tohle jsem si četl, když jsem ještě hrával na zobcovou flétnu. Domníval jsem se totiž, že tahle metoda pro trubku neplatí. Když jsem jako pionýr cvičil na „fanfárku“ dostalo se mi počátečního poučení, že do trumpety se nefouká, ale prská, či spíš rovnou řečeno prdí. Už si nepamatuji, kde nás tenkrát učil ten nástroj ovládat. Ovšem princip jsem si zapamatoval a v důchodu aplikoval. Pan učitel si vzal svůj nástroj a nasadil několik tónů. Jakkoli je ošidné slyšet a porovnávat zvuky vlastní a hru někoho druhého, jistý rozdíl jsem poznal. Ten nástup tónu byl klidný, jakoby se rozezníval, zatímco v mém případě to byl takové vřísknutí (prdnutí). Pak už zněl tón stejně, ale ten začátek, ten byl opravdu diametrálně odlišný. Zkoušel jsem tedy hovořit do nátrubku písmeno „T“. A byl tu první problém. Občas vyšel zvuk, kdy pan učitel pokýval hlavou na znamení souhlasu, jindy se ozvalo jen takové „pfú“, aniž by se plech nástroje jakkoli rozechvěl. Každou chvíli jsem byl upozorněn, abych zvedl trubku do vodorovné polohy, ale za chvíli jsem si opět vytruboval na špičky bot. Ona ta trumpeta sice váží jen něco přes kilo, ale i držet jen prázdné ruce pár minut před sebou je únavné. Začal jsem chápat, že můj dosavadní trénink sice nebyl bezúčelný, neboť moje děsivé začátky bych nerad předváděl veřejně, na druhou stranu jsem si osvojil i jisté návyky, které jsem se musel odnaučit. A zde už vstupuje na scénu důvod, proč jsem se zmiňoval o vojenské konzervatoři. Pan učitel nepromíjel nic. Při sebemenší chybičce dával najevo, že tak se to hrát nedá. Nestavěl mne do pozoru, měl úctu k mým šedinám, ani nenastupovaly kázeňské tresty, ale každý tón musel být jako vysoustružený. Občas mi dal pauzu a předvedl, jak si hru na trumpetu představuje on. Žádné pochvaly ani pohlazení, když se mi dařilo. Že jsem zahrál cvičení správně je přece samozřejmé. To je smysl hry, či spíš interpretace. Ale není smysluplné dělat kiksy. Po hodině jsem toho měl akorát ke krku. A k tomu jsem si odnášel domů spoustu připomínek, návodů a také stoh cvičení a v podstatě režim dne. Ráno rozcvička, pak foukání do nátrubku, pak ta cvičení zaměřená na tempo, změnu výšky tónu jen pohybem rtů a tak dále a tak podobně. Byly to celkem tři strany notového materiálu formátu A4, přičemž všechna cvičení se hrají v několika variantách. Po obědě následuje nácvik stupnic minimálně do 4 křížků a do čtyř béček ve variantách samostatných tónů, vázaných dvojic a nakonec legato celé osmitónové stupnice. Pak je třeba zopakovat si stanovená cvičení podle „školy“. Na závěr je možné si zahrát nějaké jednoduché skladbičky z přílohy ke „škole“. Večer buď volno, nebo studium hudební teorie. Také je třeba procvičit pedálové tóny. Dle mého vyděšeného pohledu pochopil, že nemám tušení, které tóny jsou pedálové, tak mi problém vysvětlil, ale i názorně předvedl, jak se pedálové tóny hrají. Po zvídavé tedy sděluji, že trumpeta má nejnižší regulérně hratelný tón „malé Fis“. Vhodný postavením rtů lze, při použití všech tří stlačených pístů, zahrát i tóny nižší. Až po malé „c“. A světe div se, já jsem se to fakt naučil, i když při normální hře se tyto tóny prostě nepoužívají. Jen to malé „c“ znělo většinou jako „cis“
Tak to byl silný zásah do mého dosavadního důchodcovského života. Moje touha naučit se ovládat ten skvělý nástroj byla ovšem nekonečná. Bohužel, nějak jsem neodhadl, jak je nekonečno velké. Další vyučovací hodinu jsme dohodli za týden.
Následující den jsem začal s cvičením přesně podle pokynů. A týden jsem skutečně nedělal nic jiného, než pilně cvičil. I když jsem dělal chyby, věřil jsem, že to jsou jen potíže růstu. Za týden jsem postupně předváděl vše, co jsem se naučil. Bohužel nadšení pana učitele se opět nedostavilo. Téměř u každého cvičení mne přerušil, aby mne poučil o větších či menších chybách, jichž jsem se dopustil. Některé pasáže sám přehrál, stupnici G Dur jsme hráli dokonce společně. Na konci hodiny jsem byl zcela zmožen. Znovu jsem dostal poučení co a jak v příštím týdnu a odšoural jsem se po schodech na náměstí. Již cestou domů jsem chápal, že tohle tempo nemohu dlouho vydržet. Přesto jsem celé dva měsíce chodil týden co týden na hodinu hraní, aniž bych poznal, co je to chvála. Nanejvýš pan učitel použil větu: „ No, aspoň tak“. To v případě, že se nevyskytla chyba intonační, ale ani technická. Marně jsem mu vysvětloval, že nechci nastoupit do filharmonie, ani vyšoupnout Týfu od orchestru Ladislava Štaidla. Můj dosavadní život důchodce se zcela rozpadl a tak jsem po oněch dvou měsících požádal o čtrnáctidenní interval, abych byl schopen nacvičit požadované penzum úkolů. Zcela určitě jsem v té době dělal značné pokroky, nicméně už tři dny před další vyučovací hodinou jsem propadal stresu, jak naplním představy mého učitele.. Už nešlo jen o dokonalou intonaci, postupně učitel začal klást důraz na tempo, dynamiku a dokonce na zabarvení přednesu. „Jinak hrajeme jen kuličky“, upřesňoval. A já jsem si uvědomil, že vlastně hraju jen ty kuličky. Děs z nedokonalé interpretace mne vedl k tomu, že jsem úporně sledoval především postavení těch kuliček na linkách osnovy, jejich tvar a počet praporků a všechny ty značky pro legato, crescendo, akcent, staccato, že už jsem vůbec nevnímal nějakou melodii, ale jen jednotlivé zvuky. Dostavilo se bohužel i poznání, že mne hra už vůbec nebaví, protože tohle není radostné preludování, ale těžká dřina, která je vlastně bez významu, protože i kdybych dosáhl skutečného mistrovství, v mém věku už by nebylo k ničemu, protože v tomto věku už mistři odkládají nástroj do police, neboť dochází fyzické síly, vypadávají zuby, chybí objem a síla dechu, rty měknou, prsty naopak tuhnou a vůbec se objevuje tolik potíží, že je lepší skončit, než spadnout kvalitou o několik stupňů níž. Se čtrnáctidenním intervalem jsem vydržel navštěvovat ZUŠ celý rok. Až jednou, nedlouho po prázdninách jsem dorazil na hodinu bez nástroje. „Kde máte trubku“ otázal se pan učitel.
„Nemám“, odpověděl jsem. „Přišel jsem se rozloučit. Čas se zastavit nedá. Jak jste sám říkal, i ten ret je jenom sval, který roste cvičením. Jenže stářím svalová hmota naopak ubývá.“ Odhrnul jsem spodní ret a ukázal zřetelný otisk zubů na jeho vnitřní straně. Stejně vypadal i ten horní, ale nechtěl jsem zas odhalovat celou ústní dutinu. „Už prostě víc nemůžu a dostal bych se brzy do stádia, kdybych ten nástroj začal nenávidět, což nechci. Ale jsem rád, že jsem Vás poznal, že jsem si s Vámi mohl zahrát pár duetů a že ta moje hra dostala trochu podobu, neboť jak jste říkal, nemá se troubit, ale krásně hrát.“ Neměl jsem pouzdro na trumpetu, ale igelitovou tašku a z ní jsem vyndal láhev dobrého pití, DVD, na kterém byl záznam ze hry pana učitele na školní akademii a takový střihový filmeček, na kterém jsem symbolicky vyjádřil ten rok učení.
Pan učitel prohlásil, že je to škoda, ale myslím, že to byla jen taková zdvořilostní fráze a i on cítil beznadějnost dalšího snažení. Rozloučili jsme se srdečně. Z budovy školy jsem odcházel lehčí o velký balvan, který ze mne spadl. Od té chvíli jsem si hrál už jen pro radost.
Říká se, že člověk, který dosáhl velkého úspěchu, musel být mimo jiné ve správný čas na správném místě. Tohle tvrzení trochu zavání osudem, nebo náhodou. Lze připustit, že pokud se někomu lepí smůla na paty, nepomůže ani talent, ani píle, ba ani všichni svatí. Ale řekl bych, že k výraznému výsledku je třeba mít ve správný čas správnou zarputilost k dosažení cíle. Říká se také, že nikdy není pozdě. Také jsem si to myslel. Začít se v padesáti připravovat na olympijské vítězství v běhu na sto metrů je prostě pozdě. Lze se pokoušet a snažit, bohužel bude to snaha zcela marná. Ale pokud si chce dotyčný jen běhat pro radost, pak i v padesátce může být velmi úspěšný. Vyšel jsem za svým snem ještě o víc než deset let později. Jak jsem úspěšný nevím, ale stále si občas přiložím nátrubek ke rtům a pak mám občas i radost, jak solidně jsem si zamuzicíroval. Ale získal jsem mnohem víc. Tolik informací o skladbě, aranžmá, dějinách hudby, teorii hudby, skladatelích, interpretech, hudebních skvostech mne celý život míjelo a na stará kolena jsem je absorboval. Tolik kolaterálních zisků ze snahy splnit si jeden sen a umět si zatroubit třeba „večerku“, čili správně Il Silenzio, nebo třešňový květ, čili správně Cherry Pink. Jsem spokojen. Samozřejmě bych rád ještě lepší techniku a dokonalost, ale co bych ještě nechtěl, skoro v sedmdesáti.
Ne já jsem si ochočil hudební nástroj, ale on si ochočil mne.