Kočka, jak známo leze dírou
- přes plot zásadně kluk.
Proč však pod neškodnou kůrou,
Musí být vždycky nepřítel –suk.
„Škrrrrr“, zazní až zlověstně
než nohama spadne do trávy,
kde stojí pak směšně – groteskně,
a v očích - slzí záplavy.
Pak rukávem utře zvlhlý nos
a zakáže si brečet.
Vždyť natolik je velký dost,
aby vydržel i klečet.
V tom úsměv prozáří
zamlžený den
A v očích se zračí
ten krásný sen:
jak sedí v letadle na startu,
jak nastupuje v centru za Spartu,
jak bez bázně kráčí po měsíci,
jak za vlasy chytá vlasatici.
Tak v trávě sní a dumá
o hrdinských skutcích stále více,
pak vrátí se otázka:“Co bude doma?“
a problém roztržené nohavice.